7. září 2015

Rozdáváme radost

Už je to pár měsíců, co jsem si přečetla na facebooku hodně zajímavý status jedné paní. Možná jste ho taky četli. Popisovala v něm takovou svoji příhodu s kávou. Pokaždé, když si jede koupit kávu z auta, koupí ho i autu, které jede za ní. Dělává to tak už roky. Pak se ji však jeden den stalo, že auto, které jelo před ní, koupila kávu pro ni a dostala k tomu i lístek. Dotyčný v něm děkoval za to, že už několikrát dostal kávu zadarmo a už dlouho nosí ten lístek u sebe, aby mohl paní její laskavost oplatit, ten den se mu to konečně povedlo.




To je moc hezký příběh nemyslíte?

Mám v záloze ještě jeden. Je to pár dní, co jsem viděla v novinách titulek o tom, že někdo vyhrál na los neskutečně velikou sumu peněz, nevím, kolik přesně, zaujalo mně však něco jiného. Pán totiž našel na zemi 20 dolarů. I když nikdy nesázel ani nekupoval losy, v tu chvíli měl nutkání si jeden los koupit a vyhrál. Ale to pořád není ještě to hlavní. Když se pána ptali, jak s výhrou naloží, jediné, co věděl určitě bylo, že bude po zemi jen tak pohazovat bankovky, aby udělal radost i dalším lidem.

Nejen tyto dva příběhy mně inspirovaly k tomu, abych taky začala cíleně někomu dělat radost. Nemám určitou opakující se činnost, ale řekla jsem si, že každý den alespoň jednomu člověku změním život k lepšímu, ať už někoho pustím sednout v autobuse, nebo pomůžu radou, popovídáním si, řešením jeho problému, pomůžu s kočárkem do autobusu... prostě cokoli, co lidem v tu chvíli vykouzlí úsměv na rtech...

Je skvělé sledovat reakce těch lidí, jsou potěšení, milí, přátelští... a já mám ohromnou radost a pocit, že dokážu všechno na světě, když vidím, jak málo stačí, abych někomu zlepšila den.

Dneska jsem se ale ocitla na té druhé straně. Šla jsem s dětmi po mostě přes řeku, kde jsou po celý rok k vidění kačenky. Dneska tam stála babička s malým vnoučkem a házeli jim rohlík. My jsme s sebou žádné jídlo neměli, tak jsme se jen koukali, jak kačenkám chutná. Když všechno snědly, tak jsme se rozhodli, že už půjdeme dál. Ještě jsme se otáčeli k mostu a koukali jsme se a já k tomu klukům říkala, že ty kačenky tam pod tím mostem čekají, až jim někdo zase něco hodí, že jim to asi nestačilo. V tu chvíli se před námi zastavila cizí paní, otočila se, začala z kabelky vytahovat chleba s tím, že ona si ho vzala hodně na svačinu, protože už není nejčerstvější a zrovna si doma říkala, že to ani nesní, když toho má tolik, tak že nám část toho chleba dá, ať můžeme jít nakrmit ty kačenky. Wow, to bylo fakt něco, spadla mi čelist, přijala jsem chleba, poděkovala a ještě teď, když o tom píšu, tak cítím zvláštní pnutí u srdce, tu radost a vděk za to, že se nám něco takového stalo.

A to mně vlastně přivedlo k napsání dnešního článku. Teď totiž přesně vím, jak se cítí lidé, kterým jen tak nezištně pomůžeme, poradíme, vykouzlíme úsměv na rtech. Opravdu, STOJÍ TO ZA TO!!!


Žádné komentáře:

Okomentovat